Patřím už k pamětníkům, a proto vzpomínám, jaké byly v mém dětství a mládí zimy. Většinou přišly v pravý čas a byly tuhé a s přívaly sněhu. Jenže klima se mění, jako ostatně všechno na světě, a člověk si nemůže být jistý ani mrazem ani sněhem v prosinci, lednu ani v únoru. Někomu to vadí, jako například vlekařům, jiným to hraje do noty (například českým a moravským vinařům). Motorkáři si letos pochvalují, že jim příznivé počasí umožnilo prodloužit sezónu a tak jezdí a jezdí. Nevím, jestli se dočkáme takových podmínek jako mají Italové pro celoroční provoz (asi ne), ale i ty „darované“ týdny stojí za to a podporují prodej motocyklů a skútrů. Nejhezčí pohled je prý z koňského hřbetu, ale ani ze sedla hondy, yamahy nebo vespy není o nic horší. V červenci stejně jako nyní v listopadu! Pavel Kačer

Češi prý nemají rádi boháče. Vyplývá to z průzkumů mínění obyčejných lidí. Jako představitele zbohatlíků, kteří přišli k svým miliardovým majetkům nečestným způsobem, uvádějí na prvních místech Bakalu, Haščáka a Tykače. Minulá ideologie rázem odsoudila všechny podnikatele a živnostníky, kteří mohli za zbídačení proletariátu. Ačkoli žijeme čtvrt století ve svobodné společnosti a tržním prostředí, tento názor u většiny přetrvává. Málokdo připustí, že  zaměstnavatelé nemusí být ani loupežníci ani podvodníci, svoji firmu udržují při životě s vypětím sil a bez obrovských zisků. Mnohým se stýská po dobách, kdy nebylo bohatých a všichni měli více méně stejně. Bylo to mnohem pohodlnější než boj o místo na slunci v konkurenčním prostředí, ale nevedlo to ke konečnému vítězství socializmu nad kapitalizmem. A bohužel, nebo bohudík, nikdy nepovede. Pavel Kačer

„Cože, jakže, zelí není? To je pěkné nadělení!“ Takhle rýmoval v padesátých letech básník Pavel Kohout a já jsem si jeho verše nedávno připomenul. Dostal jsem chuť na dušenou mrkev a vyrazil jsem do zeleniny, abych si ji koupil. Jenže jsem ani ve dvou krámech nepochodil. Jak mi vysvětlila prodavačka, přestali ji objednávat, protože ji nikdo nechtěl a museli ji vyhazovat. Nežijeme v přídělovém systému, ekonomice vládne trh, přesto narážím na problém pořídit si to, co chci. Paradoxně se na pultech válí hromady výrobků, které nechci ani já ani nikdo jiný. Druhý den jsem karotku sehnal v jiném městě a odnášel se ji domů se šťastným pocitem vítěze. Poučení z toho nevidím žádné. Ale v paměti jsem si osvěžil na staré časy, kdy se podobným způsobem získávalo skoro vše. Pavel Kačer

Jsou lidé, kterým se dnes říká workoholici, a ti se celý víkend těší do práce, pokud tam nezůstali. V pondělí ráno nemohou dospat a v zaměstnání jsou první. Většina z nás však patří do skupiny normálních zaměstnanců, kterým počátek pracovního týdne není příjemný. Přechod ze svátečního, uvolněného životního rytmu k rutinním a stále se opakujícím operacím v kanceláři nebo v dílně neprobíhá obvykle bez nesnází. Člověku chvíli trvá, že se opět „zajede“. Opravdu stačí pouhé dva dny a cítíte se u počítače nebo CNC stroje jako začátečník, který dělá školácké chyby. Během dopoledne to obvykle přejde. Někdo si zvykl, že na počátek pracovního týdne si neplánuje náročnější věci, jiný doporučuje slavit Modré pondělí. Často se ve firmách i úřadech začínám schůzováním. Metody sice jsou, přesto jsem se rozladění z pondělků celý život nezbavil. Pavel Kačer

Zdá se vám, že dnes nic pořádně nefunguje? To je věc náhledu. Mě připadá svět až příliš dokonalý. Nedávno jsem znovu otevřel Jiráskův buditelský román F. L. Věk a s chutí jsem si četl, jak student cestoval z Dobrušky do Prahy dva dny. Mě minulý týden trvala cesta dvě hodiny. Mohl jsem se sice rozčilovat nad stavem českých silnic a kolonami v hlavním městě. Ale já raději žasnu nad vším, čím nás moderní civilizace zahrnuje. Nad chytrým telefonem, který má tolik funkcí, že zpaměti nevyjmenuji ani desetinu z nich. Moje babička, která se narodila za císaře pána a přežila dvě světové války a španělskou chřipku, by nikdy nepochopila, proč a nač takový přístroj musím mít stále u sebe a stále zapnutý. Když se nad tím zamyslím, je fascinující, jak ty složité věci kolem nás dokonale fungují a jak nám usnadňují život. Jen si říkám, jestli to už není moc. Ani příliš dokonalý svět totiž nepřispěl k tomu, že lidé jsou spokojenější než F. L. Věk před dvěma sty lety. Pavel Kačer

Alkohol patří, ať se nám to líbí nebo ne, mezi kulturní dědictví lidstva. Proto i největší odpůrci pití moc dobře ví, že obecnému požívání piva, vína a destilátů nelze zabránit. Nedivme se, že se ani žádná z politických stran nezaobírá myšlenkou na prohibici. Jde o to jen naučit lidi pít kulturně tak, aby si nepoškodili zdraví. Ve srovnání se spotřebou alkoholických nápojů před 25 lety a dnes vychází výsledek nerozhodně – nijak se objem zkonzumovaných lahví na hlavu nezměnil. Jen se procentuálně snížilo holdování piva ve prospěch vína a lihovin. Češi mají více možností než za totality, a to včetně požívání lehkých i tvrdých drog, přesto zůstávají skleničce věrni. A navíc je alkohol mnohem dostupnější. Před čtvrtstoletím si mohl zaměstnanec za průměrný plat koupit 60 půllitrovek rumu, dnes dvě stě. Proto je třeba klást větší důraz na zásadu pít s rozumem. Vybízí k tomu na internetu kampaň zaměřená na mládež, ale platí pro všechny. Pavel Kačer