V médiích i mezi lidmi se začalo diskutovat o velkém problému dnešních dnů – migraci lidí z oblastí postižených válkou a nepokoji. Češi zaujali ke kvótám pro uprchlíky celkem jednoznačný postoj. Ve svém domě chtějí jen ty, kteří jim ho nerozvrátí. Jsou tedy rasisté, že neotvírají dveře všem? Předseda Česko-vietnamské společnosti na jiném místě uvádí, jak se chováme k početné komunitě Vietnamců. Dali jsme jim šanci a oni ji využili. Ukázali, že mohou a chtějí být dobrými sousedy v naší zemi. Pracují, studují a cítí se v ČR jako doma. Češi jim na oplátku zase nevnucují svoje kulturní zvyky, náboženské ideologie a nijak se nad ně nevyvyšují. Mají jen jednu špatnou vlastnost. Jsou příliš skromní a neumí prodat své zásluhy. Když se v zahraničí  hovoří o tom, že Češi nechtějí cizince a jsou tedy rasisté, mlčí, místo aby se pochlubili úspěchy, jež v integraci jiných národností dosáhli. Pavel Kačer

Přečetl jsem si výsledek zajímavého průzkumu, který se vztahuje ke konci školního roku. Většina českých rodičů v něm odpověděla, že odměňují štědře své děti za vysvědčení. A to i přesto, že sami v dětství nedostávali za pěkné známky téměř nic. Chápu, že poměry se mění stále rychleji a nic netrvá věčně. Ale vzpomínám si, že ani já nedostával za vysvědčení peníze, nicméně motivován jsem byl. Morálně, tedy pocitem, že nemohu matku zklamat. U sousedů si vzal na starost motivaci otec za pomocí rákosky. V našem světě vždy platí něco za něco. Nejprve se musím snažit, aby se dostavil kýžený výsledek a s ním emocionální, případně i hmotná, odměna. Nevadilo by mi, že dnešní děti dostávají peníze, a často ne malé, pokud si je opravdu zaslouží. Avšak povinností jim ubývá, zato mají na všechno právo garantované zákony. Nemusí doma pomáhat, proto se často poflakují po ulicích, nudí se a nevědí, co dělat. Platí stále přísloví, že zahálka, matka neřesti. A od neřestí je už jen krůček k nespokojenosti a nešťastným koncům. Proto příliš peněz za nic nebo za málo může být medvědí služba, přestože si rodiče myslí, že pro své potomky dělají jen to nejlepší. Pavel Kačer

Když se sestavuje státní rozpočet, chtěl by každý přidat – na platy, na výzkum, na investice, na spokojený život. Proč by ne, když domácí ekonomika roste, vytváří více zdrojů a mělo by být z čeho rozdávat. Jenže i v tomto období relativní prosperity si stát musí půjčovat, letos sto miliard korun, příští rok o třetinu méně. Že i on musí dluhy platit, vzdor přesvědčení řady politiků, že nikoli, je smutná, ale neoddiskutovatelná skutečnost. A nyní se dostávám ke zmíněnému paradoxu. Vláda počítá s tím, že na splácení vypůjčených peněz i s úroky si opět peníze vypůjčí. Ale občany před podobným způsobem hospodaření varuje. Možná, že pro veřejné finance platí jiný metr - se sto padesáti centimetry, zatímco obyčejní lidé se musí spokojit s tím, který má centimetrů jen sto. Pavel Kačer

Česká ekonomika se momentálně těší dobrému zdraví. Zvyšuje se její výkon, roste i spotřeba. To se blahodárně odráží na trhu práce, kde sílí poptávka po zaměstnancích. Nezaměstnanost jde dolů, platy opatrně stoupají a pokud budou chtít firmy získat kvalitní lidi, budou muset sáhnout ještě hlouběji do kapsy. Prostě tak to má být. Udržet pracující ve firmách různými administrativními zásahy, nařizovat zvyšování životní úrovně zákony a stavět hladové zdi nikam nevede. Neviditelná ruka trhu si vždy prosadí své. Pravda, někdy se ji podaří tak zkroutit, že je téměř chromá. Ale i za takových okolností, které vládly v socializmu, fungovaly nejen fyzikální, ale i ekonomické zákony. Myslím si, že to je dobře. I když to různým regulátorům, autoritářům a byrokratům, kteří by chtěli ostatním nařizovat, co je pro ně nejlepší, nemusí jít pod fousy.   Pavel Kačer

Jak kvalitní máme v Česku život? Podle kriterií OECD moc ne, protože jsme mezi 36 zkoumanými zeměmi až na 22. místě. Silně pod průměrem jsme prý v kvalitě zdraví, bydlení, bohatství a zcela jsme propadli v sociálních vazbách a občanské angažovanosti. Tak jako celá řada dalších žebříčků má i toto srovnání jen velmi malou vypovídací schopnost. Nedovedu si například představit, jak se měří síla sociální vazby a podle čeho se posuzuje pevnost zdravotní kondice. A velikost bohatství? Švédové prý žijí podle OECD nejkvalitněji. Ale jsou natolik chudí, že si nemohou dovolit mít děti a nebýt přistěhovalců, už by byli na vymření. S kvalitou u tak citlivé a neuchopitelné veličiny, jakou je život, bych raději vůbec neoperoval. A následovat falešné vzory? S tím máme po 40 letech socializmu zkušeností opravdu dostatek. Pavel Kačer

Lidé podléhají okamžitým emocím a dělají na základě toho nevratná rozhodnutí. Když po ničivé tsunami havarovala jaderná elektrárna Fukušima, rozhodli se Němci ukončit provoz těchto zařízení na svém území. Zdálo se, že jádro už to má definitivně spočítáno. Jenže bez „atomu“ nelze snižovat emise a zároveň rozvíjet energeticky náročný průmysl. Už si to uvědomují i naši severní sousedé. V České republice se znovu mluví o výstavbě nových reaktorů v Dukovanech a Temelíně. Obavy z bezpečnostních rizik pominuly. Je totiž zřejmé, že jadernou energetiku neohrožuje technologie samotná, ale jen lidé, kteří s ní zacházejí. To je poselství, které si máme odnést z katastrof ve Fukušimě a Černobylu. Pavel Kačer