Letní okurková sezóna přináší na novinářský stůl celou horu vědeckotechnických zajímavostí, které by jindy zůstaly někde „u ledu“. Zaujal mě rychlý rozmach 3D tiskáren, které podle dnešní zprávy dokáží „postavit“ během několika hodin nejen celý dům, ale i most přes řeku. Zdá se, že inovační potenciál a možnosti k dalšímu růstu produktivity práce jsou naprosto nevyčerpatelné. Úřad pro patenty a vynálezy nikdy nemůže zavřít, jak kdysi někteří navrhovali, protože prý už všechno bylo vymyšleno. Avšak přes netušené perspektivy a nové obzory nejsou lidé ani o špetku spokojenější. Rychleji než nové možnosti rostou jejich nároky. Škoda, že nikdy nedokážeme vymyslet a sestrojit 3D tisk na spokojenost! Asi proto, že ji nelze docílit v materiální oblasti, ale jen v naší duši. Pavel Kačer

Na některé věci selský rozum nestačí. V případě řecké krize to platí dvojnásob. Kdyby Řecko bylo soukromou firmou nebo osobou, muselo by poskytnout věřitelům stoprocentní záruky za půjčky ještě dřív, než by vidělo první euro. Ti by si ho nejprve důkladně „proklepli“, jestli je v jeho silách peníze i s úroky vrátit. Jakmile by se objevily první náznaky insolvence, už by nikdo „nehasil požár“ nalitím dalších peněz k údajné záchraně dlužníka. A brzy by na dveře zaklepal exekutor. Bohužel moderní ekonomika je postavena na dluzích. Čím víc stát dluží, tím víc prosperuje. Máte finanční problémy? Vezměte si další úvěr a všem se zase povede dobře! Mnoho lidí, od těch nahoře až po ty dole, je bytostně přesvědčeno, že k prosperitě stačí jen tisknout nové bankovky a velkomyslně je utrácet. Že to funguje pouze do určité míry, jen do času, se už přesvědčili mnozí – osoby, firmy i státy. Jenže příkladů, jak to pak špatně dopadne, bylo zřejmě málo a tak chystáme další experiment. Tisknout, půjčovat a utrácet, jak ještě nikdy předtím. A pak se teprve ukáže! Pavel Kačer

V médiích i mezi lidmi se začalo diskutovat o velkém problému dnešních dnů – migraci lidí z oblastí postižených válkou a nepokoji. Češi zaujali ke kvótám pro uprchlíky celkem jednoznačný postoj. Ve svém domě chtějí jen ty, kteří jim ho nerozvrátí. Jsou tedy rasisté, že neotvírají dveře všem? Předseda Česko-vietnamské společnosti na jiném místě uvádí, jak se chováme k početné komunitě Vietnamců. Dali jsme jim šanci a oni ji využili. Ukázali, že mohou a chtějí být dobrými sousedy v naší zemi. Pracují, studují a cítí se v ČR jako doma. Češi jim na oplátku zase nevnucují svoje kulturní zvyky, náboženské ideologie a nijak se nad ně nevyvyšují. Mají jen jednu špatnou vlastnost. Jsou příliš skromní a neumí prodat své zásluhy. Když se v zahraničí  hovoří o tom, že Češi nechtějí cizince a jsou tedy rasisté, mlčí, místo aby se pochlubili úspěchy, jež v integraci jiných národností dosáhli. Pavel Kačer

Přečetl jsem si výsledek zajímavého průzkumu, který se vztahuje ke konci školního roku. Většina českých rodičů v něm odpověděla, že odměňují štědře své děti za vysvědčení. A to i přesto, že sami v dětství nedostávali za pěkné známky téměř nic. Chápu, že poměry se mění stále rychleji a nic netrvá věčně. Ale vzpomínám si, že ani já nedostával za vysvědčení peníze, nicméně motivován jsem byl. Morálně, tedy pocitem, že nemohu matku zklamat. U sousedů si vzal na starost motivaci otec za pomocí rákosky. V našem světě vždy platí něco za něco. Nejprve se musím snažit, aby se dostavil kýžený výsledek a s ním emocionální, případně i hmotná, odměna. Nevadilo by mi, že dnešní děti dostávají peníze, a často ne malé, pokud si je opravdu zaslouží. Avšak povinností jim ubývá, zato mají na všechno právo garantované zákony. Nemusí doma pomáhat, proto se často poflakují po ulicích, nudí se a nevědí, co dělat. Platí stále přísloví, že zahálka, matka neřesti. A od neřestí je už jen krůček k nespokojenosti a nešťastným koncům. Proto příliš peněz za nic nebo za málo může být medvědí služba, přestože si rodiče myslí, že pro své potomky dělají jen to nejlepší. Pavel Kačer

Když se sestavuje státní rozpočet, chtěl by každý přidat – na platy, na výzkum, na investice, na spokojený život. Proč by ne, když domácí ekonomika roste, vytváří více zdrojů a mělo by být z čeho rozdávat. Jenže i v tomto období relativní prosperity si stát musí půjčovat, letos sto miliard korun, příští rok o třetinu méně. Že i on musí dluhy platit, vzdor přesvědčení řady politiků, že nikoli, je smutná, ale neoddiskutovatelná skutečnost. A nyní se dostávám ke zmíněnému paradoxu. Vláda počítá s tím, že na splácení vypůjčených peněz i s úroky si opět peníze vypůjčí. Ale občany před podobným způsobem hospodaření varuje. Možná, že pro veřejné finance platí jiný metr - se sto padesáti centimetry, zatímco obyčejní lidé se musí spokojit s tím, který má centimetrů jen sto. Pavel Kačer

Česká ekonomika se momentálně těší dobrému zdraví. Zvyšuje se její výkon, roste i spotřeba. To se blahodárně odráží na trhu práce, kde sílí poptávka po zaměstnancích. Nezaměstnanost jde dolů, platy opatrně stoupají a pokud budou chtít firmy získat kvalitní lidi, budou muset sáhnout ještě hlouběji do kapsy. Prostě tak to má být. Udržet pracující ve firmách různými administrativními zásahy, nařizovat zvyšování životní úrovně zákony a stavět hladové zdi nikam nevede. Neviditelná ruka trhu si vždy prosadí své. Pravda, někdy se ji podaří tak zkroutit, že je téměř chromá. Ale i za takových okolností, které vládly v socializmu, fungovaly nejen fyzikální, ale i ekonomické zákony. Myslím si, že to je dobře. I když to různým regulátorům, autoritářům a byrokratům, kteří by chtěli ostatním nařizovat, co je pro ně nejlepší, nemusí jít pod fousy.   Pavel Kačer