Odborníci i laici, všichni jsou překvapeni. Hrubý domácí produkt České republiky rostl z roku na rok o 4,4 procenta, což neočekávali ani ti největší optimisté. Ostatním navzdory se domácí ekonomice nebývale daří. Kdo na tom má podíl? Vláda? Česká národní banka a její politika umělého oslabování koruny? Podnikatelé a zaměstnanci? Otázek se nabízí mnoho, odpovědí také. Všichni by si chtěli přihřát svoji „polívčičku“. Stát tím, že bude víc utrácet, ČNB, že prodlouží intervenci vůči tuzemské měně, zaměstnanci, že požadují vyšší platy, podnikatelé... Protože sami dost dobře nevíme, kde se taková prosperita bere, neměli bychom ji hned podkopat neúměrnými nároky. Protože tak jako se překvapivě objevila může stejně rychle zmizet jako pára nad hrncem. Pavel Kačer

Poslední dobou se objevují stále častěji informace na téma emoce a ... Emoce a ekonomika, emoce v procesu řízení, emoce jako významný prvek nakupování, investování, posuzování. Emoce sem, emoce tam. Žijeme ve století emocí, emocím dáváme zelenou, emoce velebíme. Není to od věci. Zejména tehdy, když víme, jak je využít v pozitivním slova smyslu k tomu, co je ovlivnitelné ku prospěchu dané věci, nálady lidí (ne fanatismus a podobné zhoubné manipulace) nebo třeba v psychoterapii či prostém přístupu, třeba lékaře k pacientovi. Emoce jsou mocné a dokáží mnohé, vedou nás ke krásnému, zdravému, k nadšení, a konec konců i k rozumu. Tím bych jen ráda podotkla, že právě do ekonomického rozhodování v určité míře patří, možná souvisí s odvahou, zdravým riskováním i sebevědomím. Patří do podnikání i k práci manažera. Myslím, že je na čase, abychom si to uvědomili a nezatracovali je jako něco podružného, jako doplněk „něčeho“, co je nedůležité. Ale abychom s nimi počítali, uvědomovali si je a dokázali s nimi nakládat. Eva Brixi

Civění lidí do mobilů a tabletů činí lidi hloupými, odhalila jedna studie. Přečetla jsem si to v příspěvku jistého internetového média. Prý je také dokázáno, že ten, kdo podlehl tomuto civilizačnímu návyku, se nedokáže dobře koncentrovat, přestává myslet. Tedy přestává být v tom nejlepším slova smyslu člověkem. Nevím, jestli na tom něco je. Možná trochu ano, vycházím-li ze své zkušenosti. Když ve všední den nemám přehled o tom, co mám v mailu, co je na internetových médiích, jaký mám na netu horoskop, a věčně nesleduji mobil (co kdyby mi někdo volal, psal, posílal sms a fotky), nemám plný životní komfort, cítím se ošizená. Na druhé straně i od toho se dokáži oprostit. Relaxuji při uklízení, čistím hlavu během vaření, větrám mysl na zahradě těžkou fyzickou prací. Skóre mám tedy dobré. Zatím nejsem závislá a postižená. Ale co ti mladší, osamělí, nemocní? A jak to s námi všemi bude za pár let? Jaký životní styl zvolíme, abychom nebyli otroky technologií? Nad nimi bychom měli mít nadhled a vládu, když znamenají pokrok, který jsme jim dali do vínku. Doporučuji uvědomovat si a vychutnávat prosté lidství. Ochutnat broskev, užasnout nad vůní lesa a potěšit druhého pěkným slovem. Eva Brixi

Dostala se ke mně informace o tom, že životní pojištění bude ještě více limitováno zdravotním stavem člověka. Jinými slovy, když jsi při těle, budeš za to pykat, tvá pojiska bude dražší. Jako motivace pro zdravější životní styl, jako pobídka k tomu, aby se otylí Češi zamysleli sami nad sebou a aby pojišťovny přísněji chránily peníze, které se v případě nutnosti vyplácejí. Což o to, proč ne, logiku by to mělo.Jenže je tu háček.  Souvisí s tím, kde žijeme, co „musíme“ nakupovat. Běžný spotřebitel, běžný zákazník, běžný konzument i pojistník nemůže jinak, než brát z nabídky výrobců a prodejců, něco jíst přece musí. A to je ten kámen úrazu. Která potravina je vlastně zdravá? A jak vhodně kombinovat zdravou a nezdravou, v jakém poměru, jak odhadnout, co je v který okamžik dobré a co ne? Myslím, že na tuto otázku se dnes dá jen stěží odpovědět. I přes zkušenosti až genialitu výživových poradců nemáme zas až tak jasno o tom, jestli je zdravé víc sádlo nebo máslo, jestli je zdravé či normální jíst večer pečivo, jestli by se mělo omývat ovoce, když slupky obsahují ty nejhodnotnější látky, které náš organismus potřebuje...

Už se zdálo, že české silnice postihlo prokletí, jehož se nikdy nezbaví. Byly velmi špatné a na řadě míst nebezpečné v každé rychlosti. Čtvrt století po konci socializmu si stále zachovávaly jeho typické rysy – místo kvalitních oprav se jen látaly největší díry. Letos se však konečně ukázalo, že i silniční síť může odpovídat požadavkům na rychlou a bezpečnou dopravu. Opravuje se současně na stovkách míst v republice. Už ne flikováním, ale pokládá se zpravidla nový asfaltový koberec a vozovka je pak jak nová. Proč to najednou jde a čtvrt století nešlo, je mi záhadou. Protože se ukazuje, že nechybí peníze ani stroje a lidé. Řidiči se musí smířit s mnoha dopravními komplikacemi. Ale udělají to rádi. Pavel Kačer

Sedláci se vyznačují selským rozumem a lidovou moudrostí. Vědí, že úroda se sčítá, až když je uložena pod střechou. Proto každý odhad sklizně obilí „na stojato“ je více méně nepřesný. V dobách budování světlých zítřků, kdy na polích zuřila bitva o zrno, se muselo myslet optimisticky a hektarové výnosy se nadsazovaly. V našich kapitalistických časech se změnily i poměry v zemědělství. Nyní se odhady úrody podhodnocují. Proč? Když se očekává velký převis nabídky nad poptávkou, cena klesá. A farmáři si přejí prodat své produkty co nejlépe, pochopitelně. Loni zaznamenali v Česku rekordní úrodu obilí i olejnin, letos vzdor prognózám to vypadá také velmi dobře. Ale dočkejme času, jako husa klasu, praví další z oblíbených mudrosloví... Pavel Kačer