Dřív se vánoční a novoroční svátky slavily jinak. Nemluvilo se o narození Ježíška a duchovních věcech, v médiích se připomínaly pracovní úspěchy a vyhlašovaly nové plány. Zprávy se zaobíraly těmi, kteří i v době sváteční museli pracovat. V rozhlase i televizi jsme se dozvídali, kolik toho vytěžili horníci na Ostravsku a kolik železa vytavili a kolik oceli vykalili kladenští hutníci. A jak vypadají Vánoce na lodích československé námořní flotily. Dnes už nemáme ani lodě ani hutě a OKD docházejí zásoby v uhelných slojích k rubání. Na rozdíl od socializmu, kdy přes rozvinuté budovatelské úsilí všeho byl nedostatek, my v současnosti toneme v nadbytku. Myslím si, že oba extrémy jsou na škodu. I v dnešní době musí lidé nastoupit do nepřetržitých provozů a měli bychom na ně vzpomenout. A poděkovat za vše, co dostáváme. Kdo je věřící, Bohu, kdo se považuje za ateistu, matce Zemi. O tom by měly také být vánoční svátky.

Česká vláda si vytýčila velké úkoly. Do poloviny století chce investovat osm bilionů korun do nejrůznějších odvětví národního hospodářství (přitom víc než tři čtvrtiny do dopravy). A k roku 2050 hodlá také dosáhnout uhlíkové neutrality. Z toho je zřejmé, že premiérovi a jeho ministrům nechybí vize a odvaha k velkorysým činům. I když si tolik peněz sotvakdo umí představit, právě tak jako uhlíkovou neutralitu, nějaké plány musí mít každý, kdo nechce jen slepě bloudit od jednoho dílčího úkolu k druhému. Národní investiční plán má hlavně zainteresovat banky a další movité podniky k zvýšení aktivity. Samozřejmě, že čertovo kopýtko se může skrývat v detailech, o nichž zatím není mnoho známo. A tak tleskat nebo kritizovat ještě není na místě. Nicméně jedno je jasné: V polovině století už dávno nebude po dnešním kabinetu ani památky, zato většina obyvatel (především ti mladší) budou muset dnešní závazky splnit.

Česká společnost ornitologická a Českomoravská myslivecká jednota předaly ministru zemědělství petici Vraťme život krajině s 55 tisíci podpisy. Upozorňují, že naše krajina trpí intenzívním hospodařením a nevhodnými zásahy. Indikátorem toho, že něco děláme špatně, je velký úbytek ptactva a také hmyzu. Není pochyb, že bez moderního zemědělství bychom neuživili přes 10 milionů obyvatel. Na druhou stranu si pěstitelé a chovatelé musí sáhnout do svědomí a říci, kdy si svou úlohu zjednodušují a kdy volí snadnější postup na úkor ochrany přírody. Kompromis bude stát hodně úsilí, možná i trochu peněz, ale je nevyhnutelný. Nikdo nemůže žít a dlouhodobě hospodařit na mrtvé půdě, v pusté krajině, v umělém prostředí.

Statistiky hovoří jasně: Češi se nejvyššího věku dožívají v hlavním městě. A o tři i více let méně je těm, kteří umírají v mnohem "zdravějších" regionech, například ve Zlínském nebo Karlovarském kraji. Čím to asi bude? V Praze mají sice lidé vyšší životní úroveň, ale za cenu pořádného stresu, špatného vzduchu, všudepřítomného hluku a vysoké intenzity práce. Domnívám se, že průměrný věk dožití souvisí s informacemi, respektive s tím, jak s nimi veřejnost dokáže pracovat. O zdraví, a to především s postupujícími lety, se musí pečovat. Ženy žijí déle (téměř 82 let), protože se o své tělo a duševní pohodu starají lépe než silné pohlaví (76). Dopřejí si více a častějšího pohybu, nevysedávají v hospodách a dbají na dobré mezilidské vztahy. Prostě i zdravíčko je o srdci a duši, ne o podmínkách, v nichž žijeme.

Ekonomika už dlouhá léta roste především díky úvěrům. Těm spotřebitelským, které umožňují lidem, ale i firmám, městům, regionům a státu utrácet hned a víc než na kolik momentálně mají. Jenže tak dlouho se chodí do banky pro peníze... Mnoho z nich už dluhy dohnaly a nemají je čím splácet. Proto se objevila iniciativa Den bez dluhů, která chce naučit veřejnost správně a odpovědně hospodařit s penězi. Nepochybně to považuji za krok správným směrem. Jenže na druhou stranu tu působí reklama, která nám říká, proč si něco nepořídit, i když máme hluboko do kapsy. A také vzor vlád téměř celého světa: Aby mohly splácet alespoň úroky z úvěrů, musí si na to půjčit.

K nejoblíbenějším svátkům se u nás zařadil den se čtyřmi jedničkami 11. 11., tedy jedenáctý listopad na Svatého Martina. Patron lidí laskavých, soucitných, s otevřeným srdcem a peněženkou, vyžaduje zvláštní sváteční jídlo. A tím je samozřejmě husa se zelím, knedlíkem zapíjená svatomartinským vínem. Češi by měli vědět, že udělají nejlépe, když si předem objednají drůbež u domácího chovatele, protože jen tak dostanou tu nejvyšší kvalitu. Ve velkých obchodech si mohou koupit mražený produkt, avšak ten už zdaleka není tak chutný. Jde o jakýsi „brojler“ ze zahraniční produkce, který navíc vyžaduje delší přípravu. A kupující by si měli dát pozor na tzv. „husokachnu“, protože s husou nemá nic společného. Jde o kachnu pižmovou, případně kříženou z kachnou pekingskou. Tak dobrou chuť!