Spotřeba energie z obnovitelných zdrojů stoupne během příštích deseti let na 22 procent. Letos má dosáhnout 15,6 % z veškeré spotřebované energie. Pro někoho je tento cíl málo smělý. Jenže, jak uvedl ministr průmyslu a obchodu ČR Karel Havlíček, každé procento nad hodnotu 20 % si vyžádá podporu 30 miliard korun. Odhaduje se, že z veřejných prostředků půjde na obnovitelné zdroje až 900 miliard Kč. Mám v dobré paměti ujišťování ekologů, že postupně se náklady na „čistou“ energii budou snižovat, až budou srovnatelné s ostatními. Zatím to vypadá, že daňový poplatník, podnikatel i běžný spotřebitel, bude obnovitelné zdroje dotovat čím dál víc. A pak je tu druhý problém: Už dlouho víme, že obnovitelné zdroje, například používání řepky v dopravě, může být spíš na škodu než ve prospěch přírody i lidí.

Kdo pracuje v České spořitelně, může letos čerpat více volna. K 25 dnům dovolené mají zaměstnanci možnost vybrat dalších pět takzvaných sick days a od letoška ještě jeden den v měsíci navíc. Práce ve finančním poradenství je totiž vyčerpávající a nabýt opět potřebné síly chce čas. No proč by ne, vždyť stroje a počítače, moderní technologie, přebírají mnoho věcí za nás. Trochu závidím, protože jsem začínal po škole v redakci s právem čerpat dvoutýdenní dovolenou. Až po odpracování řady let mi zaměstnavatel přidal další týden. Je ale pravda, že tenkrát jsme nepracovali s takovým duševním vypětím a část pracovní doby jsme mnohdy trávili v pohostinských zařízeních.

Dřív se vánoční a novoroční svátky slavily jinak. Nemluvilo se o narození Ježíška a duchovních věcech, v médiích se připomínaly pracovní úspěchy a vyhlašovaly nové plány. Zprávy se zaobíraly těmi, kteří i v době sváteční museli pracovat. V rozhlase i televizi jsme se dozvídali, kolik toho vytěžili horníci na Ostravsku a kolik železa vytavili a kolik oceli vykalili kladenští hutníci. A jak vypadají Vánoce na lodích československé námořní flotily. Dnes už nemáme ani lodě ani hutě a OKD docházejí zásoby v uhelných slojích k rubání. Na rozdíl od socializmu, kdy přes rozvinuté budovatelské úsilí všeho byl nedostatek, my v současnosti toneme v nadbytku. Myslím si, že oba extrémy jsou na škodu. I v dnešní době musí lidé nastoupit do nepřetržitých provozů a měli bychom na ně vzpomenout. A poděkovat za vše, co dostáváme. Kdo je věřící, Bohu, kdo se považuje za ateistu, matce Zemi. O tom by měly také být vánoční svátky.

Česká vláda si vytýčila velké úkoly. Do poloviny století chce investovat osm bilionů korun do nejrůznějších odvětví národního hospodářství (přitom víc než tři čtvrtiny do dopravy). A k roku 2050 hodlá také dosáhnout uhlíkové neutrality. Z toho je zřejmé, že premiérovi a jeho ministrům nechybí vize a odvaha k velkorysým činům. I když si tolik peněz sotvakdo umí představit, právě tak jako uhlíkovou neutralitu, nějaké plány musí mít každý, kdo nechce jen slepě bloudit od jednoho dílčího úkolu k druhému. Národní investiční plán má hlavně zainteresovat banky a další movité podniky k zvýšení aktivity. Samozřejmě, že čertovo kopýtko se může skrývat v detailech, o nichž zatím není mnoho známo. A tak tleskat nebo kritizovat ještě není na místě. Nicméně jedno je jasné: V polovině století už dávno nebude po dnešním kabinetu ani památky, zato většina obyvatel (především ti mladší) budou muset dnešní závazky splnit.

Česká společnost ornitologická a Českomoravská myslivecká jednota předaly ministru zemědělství petici Vraťme život krajině s 55 tisíci podpisy. Upozorňují, že naše krajina trpí intenzívním hospodařením a nevhodnými zásahy. Indikátorem toho, že něco děláme špatně, je velký úbytek ptactva a také hmyzu. Není pochyb, že bez moderního zemědělství bychom neuživili přes 10 milionů obyvatel. Na druhou stranu si pěstitelé a chovatelé musí sáhnout do svědomí a říci, kdy si svou úlohu zjednodušují a kdy volí snadnější postup na úkor ochrany přírody. Kompromis bude stát hodně úsilí, možná i trochu peněz, ale je nevyhnutelný. Nikdo nemůže žít a dlouhodobě hospodařit na mrtvé půdě, v pusté krajině, v umělém prostředí.

Statistiky hovoří jasně: Češi se nejvyššího věku dožívají v hlavním městě. A o tři i více let méně je těm, kteří umírají v mnohem "zdravějších" regionech, například ve Zlínském nebo Karlovarském kraji. Čím to asi bude? V Praze mají sice lidé vyšší životní úroveň, ale za cenu pořádného stresu, špatného vzduchu, všudepřítomného hluku a vysoké intenzity práce. Domnívám se, že průměrný věk dožití souvisí s informacemi, respektive s tím, jak s nimi veřejnost dokáže pracovat. O zdraví, a to především s postupujícími lety, se musí pečovat. Ženy žijí déle (téměř 82 let), protože se o své tělo a duševní pohodu starají lépe než silné pohlaví (76). Dopřejí si více a častějšího pohybu, nevysedávají v hospodách a dbají na dobré mezilidské vztahy. Prostě i zdravíčko je o srdci a duši, ne o podmínkách, v nichž žijeme.