Jitka Kantová je úspěšná podnikatelka, spolumajitelka rodinné sklářské firmy Skloart, ale i výtvarnice, manželka a maminka. Jak skloubit všechny role, dostat se na vrchol a nezanedbávat nic důležitého? Odpovědi jsme hledali v následujícím rozhovoru.

 Podnikání v rodině přináší výhody, ale má i svoje úskalí. Co na něm nejvíc oceňujete?

Největší přínos vidím v tom, že se můžeme na  toho druhého spolehnout. Víme, že každý z nás dělá podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, i když třeba trochu jinak. Učí nás i velké toleranci. Vždyť co se odehrává v rodině se okamžitě odrazí i ve firmě, a naopak. Naše názory formulují stejné skutečnosti a problémy. Proto míváme na mnoho věcí stejný nebo podobný názor, nemusíme ho pracně obhajovat a složitě řešit.

 Co v rodinném podnikání vidíte jako hlavní výzvy?

Z vlastní zkušenosti vidím asi největší problém ve výchově dětí. Potřebovali bychom zavést pevný režim. Ze samého principu soukromého podnikání, alespoň toho našeho, to však bývá nesmírně obtížné vždy dodržet a někdy to vůbec nejde.

 Vaše firma působí ve sklářském průmyslu, kde si ve specifické oblasti vybudovala dobrou pozici. Jak byste ji charakterizovala?

 Vyrábíme vitráže a zušlechťujeme ploché sklo. Plníme přání zákazníků v netradičních výplních dveří, předělových stěn. Hlavním hitem dnešní doby jsou vitrážové stropy, které  při vhodném podsvícení působí v místnostech nesmírně vzdušně.

Zpravidla je potřeba si nejdříve s klientem sednout a zjistit, co by si přát. To bývá někdy velmi náročné, zvláště když klienti, například manželé, mají každý jiný názor a jinou představu. Uspokojit pak takové klienty je velkou výzvou. Pokračujeme pak výtvarným návrhem. Většinou jim zpracováváme dvě až tři varianty včetně cenové nabídky. Návrhy slouží jako odrazový můstek k dalšímu jednání. Někdy si návrhy dodávají klienti sami. Když je návrh vyřešen, pokračujeme technickou stránkou věci. Teprve, když je vše vyjasněno, můžeme začít řezat sklo a skládat je do obrazců. Je to výtvarná práce, která nabízí širokou škálu možností. Můžeme dělat abstrakci, ornament, malbu... Největší odměnou pro nás je spokojenost klienta.

Kromě těchto specifických záležitostí také restaurujeme staré vitráže, vyrábíme vitrážové drobnosti  a šperky, tiffany lampy, pískujeme. Osvědčil se nám internetový e-shop a vlastní krámeček v místě výroby, kde můžeme zájemcům, zajistit i exkurzi. V té souvislosti připravujeme unikátní vitrážové muzeum evropského významu, kde bychom chtěli sklářské řemeslo zpopularizovat. Mohli bychom tak objasnit nejen laikům, ale i odborné veřejnosti, určité souvislosti a aspekty tohoto uměleckého řemesla od nejstarších dob až po dnešek.

 Co považujete za svůj největší úspěch?

Vybudovali fungující firmu z ničeho. Neměli jsme peníze ani zkušenosti ani stálé odběratele. Pokud by však děti v řemesle pokračovaly, nemusí vynakládat takové úsilí a mají na čem stavět. Po ročním úsilí jsme nyní získali zakázku do New Yorku, pracujeme na zakázkách z Holandska a z Německa, opravovali jsme stropy saudsko-arabskému premiérovi v jeho londýnské rezidenci, děláme pro ruské klienty i významné české firmy.

Ale největším úspěchem je zřejmě to, že jsme přestáli všechny krizové situace A že jich nebylo málo! Dnes je úspěchem v uměleckém řemesle přežít a být schopný dát lidem práci. Jsme snad jediná firma, která v  tomto oboru zaměstnává řadu osob. Stát totiž nerozlišuje malé firmy od velkých. Množství povinné administrativy a různých agend nám připadá neuvěřitelné.

 Prozradíte nejbližší plány?

Nejdříve musíme dokončit zakázku pro New York a menší práce pro německého zákazníka. Především bych chtěla pokračovat na osmém divu světa, který připravujeme v budoucím vitrážovém muzeu. Bude to vitrážový strop o velikosti 4 x 8 metrů, v němž se spojuje staré a nové. Z pozůstalosti po zemřelém skláři z vojenského prostoru Doupovských hor se dochovalo mnoho starých vitráží z kostelů, které dnes již neexistují. Ve stropě bychom rádi spojili právě tyto staré práce v modernějším pojetí. Symbolizovat by měly jakýsi filozofický náhled na křesťanství a dějiny lidstva, možná použiji i Dantovu Božskou komedii. V současnosti se jedná, zda by bylo vůbec technicky možné tento strop převést na EXPO 2015 do Milána. Musím ještě zapracovat na dalších sochách, které jsou typické pro naši tvorbu. Jejich jedinečnost je v kombinaci křehkého skla a hutného kamene  ozvláštněného mozaikou. Každý rok mám několik výstav po různých galeriích, ale letos se budu více věnovat tvorbě  samotné, abychom na Expo připravili opravdu zajímavé kousky.

 Jaké jsou vaše vize?

Asi  by  se nám  nejvíce ulevilo,  kdyby se  projekt budoucího vitrážového muzea  osamostatnil.  Rok 2007 jsme založili občanské sdružení, které začalo opravovat unikátní kostel s gotickým  presbytářem. Byla to ruina a tak jsme ji dostali od církve za korunu, jenže nemá cenu opravovat památku, když pro ni nebude využití. A tak jsme vymysleli, že zde uděláme unikátní vitrážové muzeum, které nikde jinde v Evropě ještě není. A protože nejsme žádní boháči, sháníme peníze, kde  se dá - z dotací, pořádání různých akcí a od sponzorů. Okolo kostela se nám podařilo vytvořit partu skvělých dobrovolníků, s nimiž si můžeme hrát nejen na zedníky, ale také na archeology. Podařilo se nám pod kostelem najít staré slovanské pohřebiště, objevili  jsme vzácné slovanské záušnice. Kamarádi objevili v blízkosti starou faraónskou minci raženou Ptolemaiem IV a sekerku z doby bronzové. Posouváme tak dějiny našeho kraje. Kostel je již v takovém stavu, že zde provázíme a vykládáme nejen o historii kostela, ale již i o historii vitráží. V oknech kostela je již prvních 6 vitráží znázorňující dobu románskou, gotiku,  renesanci  a historizující styly  19. století. Přesto je ještě zapotřebí dodělat omítky, připravit expozice, venkovní  odpočívadlo pro turisty a nějaké záchodky a samozřejmě strop... Máme před sebou práce jako na kostele.